sobota 13. června 2020

Úzkosti a tragická zkušenost s péčí o duševní zdraví

Mám velmi tragickou zkušenost s českou péčí o duševní zdraví, konkrétně v oblasti schizofrenie. Najít relevantní informace a pomoc bylo v 90. letech velmi těžké, ale situace se moc nezměnila ani v novém tisíciletí. Proto jsem také později založil web pro rodinné příslušníky lidí s psychotickým onemocněním.

Tato nemoc nakonec vedla k sebevraždě mně velmi blízkého člověka. Nezávisle na sobě se mi dostalo potvrzení od odborníků, že i v tomto případě zcela selhal systém a roli hrála i špatná dostupnost informací.

V ČR každý den spáchá ročně sebevraždu 1400 lidí, tj. skoro 4 denně. Komu se zdá číslo 1400 malé, nechť si jej pronásobí průměrným počtem rodinných příslušníků a přátel, aby dostal, kolika lidí se taková tragédie dotkne.

Já sám od mala zápasím s úzkostmi a několik let poté se moje potíže velmi zhoršily. Měl jsem vztek na celou společnost, jak přezíravě se k otázkám duševního zdraví staví, jak podfinancovaná tato oblast je a jak těžké je rychle se dostat ke kvalitním informacím.

Jaká je situace v církvi?


Nejiná situace je pak v této otázce v církvi. Sám mám smutnou zkušenost s tím, jak lidé na úzkosti reagovali. Namísto řešení s odborníkem jsem byl spíše povzbuzován do čtení Bible a zlepšování vztahu s Bohem, což je sice fajn, ale slepé střevo vám to asi neodoperuje, že? Modlil jsem se za to několik let, ale situace se spíš jen horšila. Proč si tedy tolik lidí myslí, že duševní trápení je něco jiného než tělesné? Proč lidé mají tak malé povědomí o duševním zdraví?

Mimo úzkostí spojených s obrovským strachem o zdraví a postupem času i z lidí (což vygradovalo tím, že jsem se bál do MHD a poslední rok mimo práce skoro nechodil ven z bytu) se přidala neskutečná únava, velké výkyvy nálad, nesoustředěnost, hněvivost a další příznaky toho, že není něco v pořádku.

Naštěstí mám kamaráda, který na střední zažil něco podobného a hodně mě povzbuzoval v návštěvě odborníka. Když už mě mé potíže začaly omezovat nejen vztahově, osobně, ale i pracovně dlouhé měsíce, rozhodl jsem se jít proti tomu, co jsem vnímal v církvi a vyhledat odborníka.

Pohledal jsem na internetu podle pacientských recenzí a objednal se k psychiatrovi. Ten mi předepsal antidepresiva a apeloval na mě, že je nutné najít si psychoterapii, která v mém případě prý bude trval patrně minimálně několik let. Povzbuzen kamarádem jsem si tedy našel v Praze i denní stacionář na psychosomatické klinice a individuální psychoterapii. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.


Honza

Jak se vlastně liší pohled lidí v církvi na duševní a tělesné zdraví?

Překvapilo mě, jak někteří lidé v církvi na otázky duševního zdraví reagují. Když si někdo zlomí nohu, asi by nešel za duchovním vedoucím (knězem, farářem - doplňte si jak chcete) s tím, že se za to bude modlit a ono to přejde. A asi už vůbec by k němu nešel, aby mu operoval koleno.

Zvláštní však je, že v otázkách duševního zdraví to tak někdy je. Lidé důvěřují více svému duchovnímu pastýři než odborníkům. Navíc takoví lidé, kteří nemají osobní zkušenosti s úzkostmi či duševními poruchami často dávají lidem rady, které jsou zcela zcestné. Místo, aby takoví lidé byli povzbuzeni vyhledat odborníka (psychoterapeuta, psychiatra, psychologa), osobně jsem se setkal i s tím, že jsem od toho byl spíše odrazován.

Je to škoda. Bohužel si hodně lidí myslí, že duševní zdraví se spraví čtením Bible. Ale zlomená noha se Vám taky bude hojit hodně špatně, když budete ignorovat bolest a dál chodit a skákat, jakoby nic. Se svým duševním zdravím to ale mnoho lidí dělá...

Křesťanské konference versus ochrana zdraví

Tento text vznikl již před několika lety (jako reakce na rychle se šířící infekční nákazu na jedné nejmenovaném křesťanském letním týdenním pobytu), jen jsem jej dosud nepublikoval. V souvislosti s pandemií COVID-19 se stal ještě aktuálnějším a myslím, že může být inspirací dalším sborům, proto jej zde sdílím.

Chtěl bych se trochu filosoficky a trochu prakticky zamyslet nad ochranou zdraví na křesťanských pobytech s přednáškami.  Předem upozorňuji, že na tom mám i osobní zainteresování, které pramení ze špatných zkušeností v kombinaci s nepříliš dobrou imunitou a úzkostmi, kterými trpím od dětství. Přesto, že jsem k podobným myšlenkám přišel už před třemi lety po zimní konferenci, dovolím si vyjít hlavně z letošního dění.

Předně myslím, že každá akce má své ovoce a každá konference je ohromně duchovně důležitá. To bezesporu. A je super, když může dorazit i člověk, o kterého se třeba něco zdravotně pokoušelo, protože jak asi víme, duchovní boj probíhá většinou už před konferencí. Ale má to mít dle mého názoru určité hranice.

Jet či nejet?


Podle mě není dobré, když dorazí člověk, který ještě není zaléčen ani zdaleka, i když se tak třeba tváří. Výsledkem je pak rychlé šíření na unavené účastníky. Nemocnost na letošní konferenci se dá připisovat chladnému počasí na začátku pobytu, i jistému duchovnímu boji. Jistě. Nicméně platí určité principy, které budou platné bez ohledu na to, jak moc duchovní věci za nimi člověk bude chtít hledat a těmi jsou dobré hygienické postoje lidí. A bohužel jsem byl už poněkolikáté svědkem toho, jak je lidé naprosto ignorují.

Nejde jen o mytí rukou, ale hlavně o osobní zodpovědnost jedince, který onemocní. Protože se konference většinou pojí s duševní námahou a často menší mírou spánku, je logické, že na takto oslabený organismus je šíření infekce mnohem snazší.

Vždyť mně je dobře


Častým nešvarem lidí je, že si myslí, že když jim je ještě "jakž takž", tak v kolektivu nejsou zdravotním rizikem. Opak je pravdou. Nejvíce infekční je člověk právě ve chvíli, kdy na něj teprve "něco leze" či je jen trochu "nachlazený". [EDIT jaro 2020: v kontextu s COVID-19 se o tomto začalo konečně více mluvit; rhinoviry a další potvůrky, které způsobují třeba i klasické virózy fungují podobně, jen je infekční bezpříznaková fáze mnohem kratší.]

Mnohokrát se mi už stalo, že třeba k obědu/večeři přisedl ke stolu člověk, ze kterého po jídle mezi řečí vypadlo, že ho začíná/bolí v krku či má teplotu. (Z takového zjištění k jeho překvapení neskáču radostí do vzduchu, i když mi často připadá, že to čeká.)

Dle mého názoru je takové chování někdy skoro až sobecké, i když v lepším případě si dovedu představit, že to daný člověk bude odůvodňovat tím, že tam chtěl být pro druhé lidi. Ale takovýhle přístup zároveň vlastně naprosto pohrdá zdravím všech ostatních! (Pokud má člověk nemocné dýchací cesty, nemusím snad připomínat, že se kapénková infekce šíří nejen při kašli či kýchání, ale i při obyčejné řeči.)

Křesťanský postoj?


Zkrátka, myslím si, že náš pokorný křesťanský postoj by měl být více vidět i v tom, jak si vážíme zdraví lidí kolem nás (pomíjím alibismus typu - "já je přece musím spasit za každou cenu!"). A převzít zodpovědnost za to, že když jsem nemocný, mohu nakazit ostatní a měl bych jim tedy dát možnost volby chránit své zdraví a nikoli jim svým chováním vnucovat svůj postoj, že dle mého názoru nic chytit nemohou (často jsem pozoroval i přeceňování vlastních sil - na jednu stranu je sice hezké, i když má člověk "knedlík" v krku jít na diskuzi a být tam i pro druhé, ale tím jim vlastně zároveň berete tu možnost volby). Taková reflexe mi ale přijde, že u většiny mladých lidí často bohužel chybí:(

Je to v Boží ruce


Možná namítnete, že je to v Božích rukou, jestli někdo odpadne, nebo ne. Leč - když nemocný člověk bude mezi oslabenými lidmi, velmi pravděpodobně se bude nemoc šířit. Můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co proti tomu můžete dělat:)

Napadá mě příměr - pokud jezdíte autem, proč stavíte na červené? Předpokládám, že nejen proto, že je to zákon, ale i proto, že tušíte, že to je celkem fajn opatření pro ochranu (nejen) svého zdraví.

Podobně Alcorn v knize Princip čistoty píše: 'Je to jako s knihou, kterou někdo sune po stole a zároveň se modlí "Bože, dej ať ta kniha nespadne na zem". No jo, ale posouvá ji rukou dál a dál, až nakonec spadne. A pak spílá Bohu, že ji nezachránil. Autor na tom poukazuje, jak chybné je takové
uvažování.'

Ano, jedna věc je, že jsme křesťané, máme Pána Boha, nemáme se bát, napadají mě i obrazy ze služby za morových ran... Ale - opravdu jste přesvědčeni, že mnozí nemocní po konferenci "musí být", že je to nutné a že to nelze minimalizovat? Já si to vzhledem k výše uvedenému nemyslím.

Postřehy k přemýšlení


Byl jsem i letos opět svědkem hrubého porušování hygienických pravidel. Na jednu stranu mi přijde trochu nemístné poučovat dospělé lidi o hygienických opatřeních, na stranu druhou si myslím, že jedině systémově se to zlepšit dá. (Dle mého názoru totiž já už dělám maximum pro to, abych se udržel na konferenci ve zdraví; jediným dalším krokem je už jen na ni prostě nejet. I proto, že když přijedu z nějaké akce, na kterou jsem si vybral dovolenou a pak další týden či dva marodím, tak z toho opravdu nejsem nadšený já ani kolegové v práci a navíc nemoc je jedna z mých velmi citlivých slabých stránek.)

1) Součástí každé přípravy hromadné akce by měla být i hygienická průprava - opakovaně explicitně zdůrazňovat (už v mailu a pak hlavně na místě), že pokud někdo onemocní (nachlazení, bolest v krku...), měl by:
   a) vyhledat zdravotníka kurzu, aby byl centrálně přehled o zdravotním stavu účastníků
   b) dbát zvýšené opatrnosti proti dalšímu šíření infekce - tj. mytí rukou, držet se více stranou od zdravých lidí (nesedat uprostřed nich, na jídlo jít v době, kdy je tam nejméně lidí)
   c) zejména lidi kolem varovat, že je nemocný a dát tak jim samotným možnost rozhodnout si, zda se cítí natolik fit, že se případné nákazy nemusí obávat

Třeba na loňské zimní konferenci jsem velmi kvitoval upozornění na chřipkovou epidemii v kraji a apel, aby si lidé častěji myli ruce. Ale zatím mi přijde, že to byla osamělá vlaštovička.

2) Lidé, kteří jsou nemocní, by podle mého názoru měli být povzbuzování k přijetí v průběhu jen za předpokladu, že už nebudou infekční, což ale sami většinou dost nadhodnocují. Již několikrát jsem byl svědkem, že přijel člověk v zdravotním stavu zdaleka nezaléčeném a výsledkem bylo velmi rychlé šíření mezi další lidi.

Ohleduplnost v době pandemie a po ní


„Z psychosociálního hlediska určitě zůstane zbavení se studu z toho, že mám roušku, když se necítím dobře a je mi trapné nakazit někoho v metru nebo ve veřejných dopravních prostředcích. Ještě před pár měsíci bych si to neuměl představit – styděl bych se dát ji na obličej s tím, že se lidé budou otáčet. Zbude to jako návyk,“ uvedl psychiatr Cyril Höschl...


No, kéž by lidem bylo trapně, že někoho nakazí. Bohužel se léta setkávám s opakem, což také léta kritizuji. A nemyslím si, že těm, kterým to bylo fuk před COVID-19 to nebude fuk po něm. :-/ Asijské společnosti jsou v této ohleduplnosti už dlouho úplně jinde, než individualisté u nás.

Smutné je, že někdy ani v církvi se člověk nesetká s pochopením a i v církvi se najdou lidé, kteří přijdou i přesto, že se necítí dobře. Bůh je přece uzdraví. A ostatní jistě ochrání. Je to ale správný pohled?

Matouš 8,1-4
1 Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy.
2 Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“
3 On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.
4 Tu mu Ježíš pravil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“

Lukáš 17, 11-19
11 Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
12 Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
13 a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
14 Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni.
15 Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
16 padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.
17 Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“
19 Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Nejsem biblista, ale vidím zde jasnou kauzalitu (a podobných pasáží je více) - Ježíš je očistí a PAK až vyzývá, ať jdou do církve. Nikoli naopak. Ano, respirační onemocnění nejsou malomocenství, namítnou mnozí, ale jakým právem si lidé myslí, že když jim to nic neudělá, je to v pohodě i pro ostatní?

Napadá mě nespočet veršů o tom, že se nemáme bát. Ale paradoxně se bojím, že to někteří lidé zneužívají a kryjí tím jen svou bezohlednost k druhým. A svou nezodpovědnost ještě někdy oduchovňují. Princip je ale myslím zcela zřejmý.

Kam vedou extrémy?

Přidat zdroj

Víte o zdroji, který tu není a měl by být? Napište mi prosím! (kontakt níže)