Tento text vznikl již před několika lety (jako reakce na rychle se šířící infekční nákazu na jedné nejmenovaném křesťanském letním týdenním pobytu), jen jsem jej dosud nepublikoval. V souvislosti s pandemií COVID-19 se stal ještě aktuálnějším a myslím, že může být inspirací dalším sborům, proto jej zde sdílím.
Chtěl bych se trochu filosoficky a trochu prakticky zamyslet nad ochranou zdraví na křesťanských pobytech s přednáškami. Předem upozorňuji, že na tom mám i osobní zainteresování, které pramení ze špatných zkušeností v kombinaci s nepříliš dobrou imunitou a úzkostmi, kterými trpím od dětství. Přesto, že jsem k podobným myšlenkám přišel už před třemi lety po zimní konferenci, dovolím si vyjít hlavně z letošního dění.
Předně myslím, že každá akce má své ovoce a každá konference je ohromně duchovně důležitá. To bezesporu. A je super, když může dorazit i člověk, o kterého se třeba něco zdravotně pokoušelo, protože jak asi víme, duchovní boj probíhá většinou už před konferencí. Ale má to mít dle mého názoru určité hranice.
Jet či nejet?
Podle mě není dobré, když dorazí člověk, který ještě není zaléčen ani zdaleka, i když se tak třeba tváří. Výsledkem je pak rychlé šíření na unavené účastníky. Nemocnost na letošní konferenci se dá připisovat chladnému počasí na začátku pobytu, i jistému duchovnímu boji. Jistě. Nicméně platí určité principy, které budou platné bez ohledu na to, jak moc duchovní věci za nimi člověk bude chtít hledat a těmi jsou dobré hygienické postoje lidí. A bohužel jsem byl už poněkolikáté svědkem toho, jak je lidé naprosto ignorují.
Nejde jen o mytí rukou, ale hlavně o osobní zodpovědnost jedince, který onemocní. Protože se konference většinou pojí s duševní námahou a často menší mírou spánku, je logické, že na takto oslabený organismus je šíření infekce mnohem snazší.
Vždyť mně je dobře
Častým nešvarem lidí je, že si myslí, že když jim je ještě "jakž takž", tak v kolektivu nejsou zdravotním rizikem. Opak je pravdou. Nejvíce infekční je člověk právě ve chvíli, kdy na něj teprve "něco leze" či je jen trochu "
nachlazený". [
EDIT jaro 2020: v kontextu s COVID-19 se o tomto začalo konečně více mluvit; rhinoviry a další potvůrky, které způsobují třeba i klasické virózy fungují podobně, jen je infekční bezpříznaková fáze mnohem kratší.]
Mnohokrát se mi už stalo, že třeba k obědu/večeři přisedl ke stolu člověk, ze kterého po jídle mezi řečí vypadlo, že ho začíná/bolí v krku či má teplotu. (Z takového zjištění k jeho překvapení neskáču radostí do vzduchu, i když mi často připadá, že to čeká.)
Dle mého názoru je takové chování někdy skoro až sobecké, i když v lepším případě si dovedu představit, že to daný člověk bude odůvodňovat tím, že tam chtěl být pro druhé lidi. Ale takovýhle přístup zároveň vlastně naprosto pohrdá zdravím všech ostatních! (Pokud má člověk nemocné dýchací cesty, nemusím snad připomínat, že se
kapénková infekce šíří nejen při kašli či kýchání, ale i při obyčejné řeči.)
Křesťanský postoj?
Zkrátka, myslím si, že náš
pokorný křesťanský postoj by měl být více vidět i v tom, jak si vážíme zdraví lidí kolem nás (pomíjím alibismus typu - "já je přece musím spasit za každou cenu!"). A
převzít zodpovědnost za to, že když jsem nemocný, mohu nakazit ostatní a měl bych jim tedy dát možnost volby chránit své zdraví a nikoli jim svým chováním vnucovat svůj postoj, že dle mého názoru nic chytit nemohou (často jsem pozoroval i přeceňování vlastních sil - na jednu stranu je sice hezké, i když má člověk "knedlík" v krku jít na diskuzi a být tam i pro druhé, ale tím jim vlastně zároveň berete tu možnost volby). Taková reflexe mi ale přijde, že u většiny mladých lidí často bohužel chybí:(
Je to v Boží ruce
Možná namítnete, že je to v Božích rukou, jestli někdo odpadne, nebo ne. Leč - když nemocný člověk bude mezi oslabenými lidmi, velmi pravděpodobně se bude nemoc šířit. Můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co proti tomu můžete dělat:)
Napadá mě příměr - pokud jezdíte autem, proč stavíte na červené? Předpokládám, že nejen proto, že je to zákon, ale i proto, že tušíte, že to je celkem fajn opatření pro ochranu (nejen) svého zdraví.
Podobně Alcorn v knize Princip čistoty píše:
'Je to jako s knihou, kterou někdo sune po stole a zároveň se modlí "Bože, dej ať ta kniha nespadne na zem". No jo, ale posouvá ji rukou dál a dál, až nakonec spadne. A pak spílá Bohu, že ji nezachránil. Autor na tom poukazuje, jak chybné je takové
uvažování.'
Ano, jedna věc je, že jsme křesťané, máme Pána Boha, nemáme se bát, napadají mě i obrazy ze služby za morových ran... Ale - opravdu jste přesvědčeni, že mnozí nemocní po konferenci "musí být", že je to nutné a že to nelze minimalizovat? Já si to vzhledem k výše uvedenému nemyslím.
Postřehy k přemýšlení
Byl jsem i letos opět svědkem hrubého porušování hygienických pravidel. Na jednu stranu mi přijde trochu nemístné poučovat dospělé lidi o hygienických opatřeních, na stranu druhou si myslím, že jedině systémově se to zlepšit dá. (Dle mého názoru totiž já už dělám maximum pro to, abych se udržel na konferenci ve zdraví; jediným dalším krokem je už jen na ni prostě nejet. I proto, že když přijedu z nějaké akce, na kterou jsem si vybral dovolenou a pak další týden či dva marodím, tak z toho opravdu nejsem nadšený já ani kolegové v práci a navíc nemoc je jedna z mých velmi citlivých slabých stránek.)
1) Součástí každé přípravy hromadné akce by měla být i hygienická průprava - opakovaně explicitně zdůrazňovat (už v mailu a pak hlavně na místě), že pokud někdo onemocní (nachlazení, bolest v krku...), měl by:
a) vyhledat zdravotníka kurzu, aby byl centrálně přehled o zdravotním stavu účastníků
b) dbát zvýšené opatrnosti proti dalšímu šíření infekce - tj. mytí rukou, držet se více stranou od zdravých lidí (nesedat uprostřed nich, na jídlo jít v době, kdy je tam nejméně lidí)
c) zejména lidi kolem varovat, že je nemocný a dát tak jim samotným možnost rozhodnout si, zda se cítí natolik fit, že se případné nákazy nemusí obávat
Třeba na loňské zimní konferenci jsem velmi kvitoval upozornění na chřipkovou epidemii v kraji a apel, aby si lidé častěji myli ruce. Ale zatím mi přijde, že to byla osamělá vlaštovička.
2) Lidé, kteří jsou nemocní, by podle mého názoru měli být povzbuzování k přijetí v průběhu jen za předpokladu, že už nebudou infekční, což ale sami většinou dost nadhodnocují. Již několikrát jsem byl svědkem, že přijel člověk v zdravotním stavu zdaleka nezaléčeném a výsledkem bylo velmi rychlé šíření mezi další lidi.
